JAK SE KRUH UZAVŘEL

Ve čtrnácti letech mi diagnostikovali nedostatek železa v krvi. Možná, že i proto mě to k němu o deset let později přitáhlo. V pětadvaceti jsem začala být znuděná, unavená a frustrovaná vším tím poskakováním a funěním při nekonečných HIIT kardio seancích, které jsem praktikovala v pohodlí svého domova klidně i ve čtyři ráno před odchodem do práce. Musím říct, že mi tohle pachtění vybudovalo celkem dobrou výdrž a probudilo ve mě lásku k pohybu. Do té doby jsem veškeré své pohyby mimo běžný život (práce, cesta do ní a z ní) prováděla pomocí kláves A, S, D a W. Celý gympl i střední školu jsem měla papír na úplné uvolnění z tělesné výchovy. Jako výmluva mi sloužila právě ona diagnóza z osmé třídy, kteroužto jsem používala i v dospělosti. To, že jsem nebyla schopná ani dohonit našeho psa, když si mazaně stáhl z hlavičky obojek a pelášil neznámo kam, bylo na sto procent dáno právě nedostatkem železa v mé chatrné tělesné schránce, nikoli velkým množstvím vykouřených cigaret a zkonzumovaných sáčků solených chipsů.

Naštěstí mě krátce před oslavou čtvrt století pobytu na tomto světě něco osvítilo. Zahodila jsem cigarety a bramborové lupínky a pořídila si běžecké boty a hodinky Polar. Čtyři měsíce jsem vydržela chodit běhat se svými dvěma kamarádkami, než jsem objevila zázrak zvaný Bodyrock.tv a propadla intervalovému cvičení s vlastní vahou. Nikdy jsem neměla komplexy ze své postavy, ale tehdy jsem začala snít o štíhlých, vyrýsovaných svalech, pevném bříšku a malém kulatém zadečku. Při mém typu postavy (164cm, krátké nohy, uzká ramena, prsa po tátovi a šířka pánve ideální pro bohaté plození) jsem si však o figuře fitness modelky mohla nechat jen zdát. Ale ta představa viditelné svalové hmoty, místo rozkydlého pozadí a tenkých ručiček mě neopustila. Našla jsem na internetu stránky slečny Marianne Kane, která s rozkošným irským (nebo možná skotským, co já vím) přízvukem ve svých videích podrobně popisovala a názorně demonstrovala techniky cvičení s velkými železnými koulemi opatřenými uchem. Zaujala mě elegance a lehkost, s jakou ty věci, které podle všeho měly 32 kilogramů, zvedala nad hlavu a velice kontrolovaně zase pokládala.

Objednala jsem si na internetu dva páry velkých soutěžních kettlebell. Dvě modré (12kg) a dvě růžové (8kg, takové ty, co nemá rád Pavel Macek). Marianne mi totiž poradila, že pro ženu-začátečnici jsou tyto váhy ideální, ale že mám počítat s celkem rychlou progresí k vyšším váhám. Byla jsem odhodlaná za každou cenu se naučit swing s kettlebell, sama doma podle Youtube. Rok předtím jsem se naučila podle Youtube, jak si nasazovat kontaktní čočky, tak proč bych nedokázala tohle? (Jistě, to je skoro totéž… #tobysemackovinelibilo) Ačkoli jsem z počátku vůbec nevěděla, co dělám, propracovala jsem se ke stejně elegantním pohybům (ovšem s výrazně nižší váhou kettlebell) jako Marianne. V té době jsem už přibližně dva a půl roku žila spokojený paleo život a přirozeně jsem se prostřednictvím sociálních sítí dozvěděla o gymu KB5, patřícímu Pavlu Mackovi (ano, tomu, jež nemá rád růžové kettlebells).

Díky své nízké sebedůvěře a neexistujícímu egu jsem si sama netroufla označit své výkony jako kvalitní, věděla jsem, že za každou cenu musím navštívit KB5, aby někdo z tamních trenérů posoudil mou formu a poradil jak to dělat dobře. Sbírala jsem však na návštěvu Pavlova gymu odvahu ještě další rok. V té době už jsem se (aspoň myslím) naučila celkem obstojně swingovat doma a po dlouhých letech beze změny jsem na sobě začala pozorovat fyzická zlepšení. Moje síla a kondice narostly a zimní izolace kolem břicha a pozadí začala zvolna ale jistě mizet. Mou biblí byla v té době kniha The Swing! od Tracy Reifkind a mým tréninkovým plánem byl právě program popsaný v její knize. Cvičila jsem denně dvacet minut až půl hodiny a když jsem konečně sesbírala odvahu (a peníze, které byly v té době dost problém), zaplatila jsem zálohu na seminář v KB5.

23. srpna 2014 jsem se rozjela do Prahy ve své dosud nejlepší fyzické formě, absolvovala jsem pětihodinový masakr (oni tomu říkají seminář), ze kterého jsem ještě týden měla obrovské modřiny na vnitřní straně stehen, od profesionálů na slovo vzatých jsem se dozvěděla, co bych měla na své formě vylepšit, naučila jsem se nejhorší věc na světě (TGU) a kromě úžasného zážitku jsem si s sebou odvezla neskutečné množství motivace a chuti do práce. V ten den jsem byla přesvědčena, že se musím stát KB5 certifikovaným profíkem. Dnes, témeř rok a půl poté, nejsem certifikovaným KB5 profíkem a zatím to nevypadá, že bych se tento stav v dohledné době změnil. Nikdy jsem se však tohoto odvážného plánu úplně nevzdala. Tehdy byly překážkou hlavně nedostatečné finance a hlavně nedostatek času. O rok později jsem vyřešila nedostatek času drastickou změnou v profesní oblasti, která si však vybrala svou daň v podobě osmi hodin denně se zadkem přilepeným na židli. Celý svůj pracovní život jsem byla zvyklá pracovat rukama, na nohou, v pohybu, se zátěží, na žebříku, pod autem.. po několika měsících obratu o 180° mě místo obnovy mého tréninkového plánu čekal šok v podobě bolavých zad. Místo kompenzace v podobě cvičení během práce, po práci a o víkendech jsem však volný čas proflákala „odpočíváním“ v sedě nebo v leže. Přišla jsem o velkou část svojí vnitřní motivace, ztratila jsem fyzickou sílu a vytrvalost a místo, abych se tomu postavila, jsem upadla do depresí.

b

23. 8. 2014. Já zcela vpravo. Foto: Pavel Macek

Teprve na konci roku 2015, při pohledu do zrcadla na ochablé bříško a kdysi silné ruce jsem prozřela a rozhodla se, že se nevzdám. Můj partner (shodou okolností jeden ze „suvenýrů,“ který jsem si přivezla z výše zmiňovaného semináře) upřednostňuje cvičení s vlastní vahou ve stylu Naked Warrior a kontaktní aktivity typu Krav Maga a box, a vidět ho, jak se vrací z každého tréninku spokojený a namotivovaný mě děsně štvalo. Zlobila jsem se na něj. Byla jsem naštvaná, že není se mnou doma, že radši někde trénuje, jak se bránit hypotetickému napadení a já jsem doma, sama, opuštěná a v reálné depresi… Trvalo mi několik měsíců, než mi došlo, že se nezlobím na něj (proč bych taky měla, jsem snad nějaká slečinka???) ale sama na sebe. Vzpomněla jsem si na ten pocit, který jsem mívala vždycky po poctivém tréninku a věděla jsem, že je to přesně ten pocit, který prožívá můj partner. Chápala jsem v tu chvíli, proč mi téměř každý den říká: „tak začni zase cvičit, byla jsi tak šťastná, když jsi cvičila.“ Byla jsem TAK šťastná, když jsem cvičila!

Pracuji z domova a tento neuvěřitelný luxus mi dovoluje následující – chopit se kettlebell, kdykoli se mi zachce. Bez dlouhého přemýšlení, analyzování a váhání jsem otevřela The Swing!, čapla jsem nejbližší bell (12kg) a pustila se do programu z knihy. Bylo to přesně TAKHLE jednoduché. To bylo minulý týden. Od té doby cvičím denně. Už víc než rok se mi nepodařilo trénovat týden v kuse. Úžasnou shodou okolností se před dvěma dny v prostorách Funkčního Tréninku odehrál křest českého překladu nové knihy Pavla Tsastoulina (mezi námi prostě Pavel, něco jako Bono, Cher nebo Sting) Kettlebell: Simple & Sinister, na jehož vydání jsem čekala už několik měsíců (a které se oddalovalo a oddalovalo, poskytujíc mi trapnou výmluvu, proč že jsem ještě nezačala znovu trénovat, na co že to ještě čekám) a my jsme si pochopitelně nemohli tuto událost nechat ujít a knihu zakoupit. Vidět po roce a půl znovu Pavla, jeho ženu Justýnu a všechny ty nadšené lidi kolem, to bylo pro mě jako kdyby mi někdo bodnul obrovskou injekci plnou motivace přímo do žíly. Tam, za přítomnosti vší té Síly, v objetí muže, kterého jsem poznala právě v té místnosti, tam jsem si teprve plně uvědomila, že síla, která ve mě posledních 18 měsíců líně dřímala, je připravená se znovu probudit. Kruh se uzavřel, vrátila jsem se doslova na místo činu. Moje duševní síla pokračuje tam, kde před rokem a půl usnula, fyzická teď bude mít chvíli co dohánět. Ale abych citovala Pavla, „Síla není nějaká hodnota v grafu. Není to číslo. Je to přístup.“

Facebooktwittergoogle_pluspinterestFacebooktwittergoogle_pluspinterest

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *